STOB klub. Stob - stop. Vždy mi tato zkratka evokovala zastavení čehosi a přitom by měla znamenat asi naprostý opak. A byť jsem zdá se na začátku podle kroku, který jsem si po nalogování odklikla a nechala poslat moc hezky barevný e-mail, který mi skončil ve spamové schránce, začínám přemýšlet o určité změně. Ano, není to moc hezké být při těle. Člověk se necítí. Nevypadá, jak by rád. Připadá si starší, ba až starý, a svým způsobem vysloužitý a použitý po dvou porodech, mnoha kilech nahoře a létech strávených jenom v domácnosti a srážením horeček, řešením kašiček, nákupem plíneček a probrečených nocí dětiček řešených ráno pořádnou čokoládou, později (chvála bohu) alespoň kávou, když už konečně skončilo kojení.

Léta plynou. Občas má člověk chuť něco změnit, ale... Proč? Jednak je neustále nějaký problém, nějaká horečka a nebo řešení. Ale hlavní otázka zní: Budu pak o něco šťastnější a nebo to bude jenom změna formy těla a život bude dál stejný? Myslím, že nejsilnější pohnutkou či nehnutkou k nezměně je smutek a samota. Takže změna otázky: Proč se snažit? Bude si pak člověk připadat alespoň o trochu méně sám? A tady vidím svůj hlavní problém v tom všem. Pokud se budu snažit, budu se snažit sama. A konečná otázka: Jak snadné je bojovat proti sobě, když je v tom člověk úplně sám?

Ale i tak jsem tady a to z jednoho drobného impulsu možného přerušení samoty. Ale opravdu Začínám? Možná. To ještě nevím. Možná si nechám poslat další hezky barevný e-mail, co mi nejdřív skončí ve spamové schránce a uvidíme. Možná až mě přejde současná chřipka a děti po druhé nemoci v momentálním pořadí budou moci znovu do školy a do školky. Možná už tento text je začátek. Kdo ví? Já ne. Jen to, že možná začínám a to možná je možná tím začátkem.